Historie  rybářství v Pardubicích a v okolí

Organizované sportovní rybářství má u nás více jak stoletou tradici. První rybářské spolky vznikaly ve 2. polovině 19. století. Ve východních Čechách vznikly první rybářské spolky již před rokem 1900 a to:

r. 1876 – Ronov nad Doubravou
r. 1880 – Kostelec nad Orlicí
r. 1882 – Chrudim
r. 1884 – Žamberk
r. 1885 – Jablonné nad Orlicí
r. 1888 – Choceň
r. 1892 – Turnov
r. 1896 – Česká Třebová
r. 1897 – Jaroměř
r. 1899 – Pardubice

Rybářství v Pardubicích a v okolí mělo od nepaměti dobré přírodní podmínky. Významný rozvoj rybářství v tomto kraji zaznamenalo období pana Viléma z Pernštejna, který panství koupil r. 1490 od pánů Jiříka Pardubského a Jeníka z Mečna. Tehdy pan Vilém sestoupil s Hory Kunětické do starobylého hradu Arnoštova, který si vybral za sídlo svého rodu.

Vynaložil mnoho peněz na přestavbu původní stavby, kterou opevnil využitím vodních toků, které k tomu účelu nechal upravit. Budoval rozsáhlé rybniční hospodářství při ústí řeky Arklebovy, nynějším toku a ústí řeky Loučné. Nechal vybudovat rybářům dobře známý počápelský splav, odkud vedou stálou vodu Loučné Sezemickou struhou – Haldou – podél Labe, v Úzkém na pozemky Bukovinské.

Stavba Sezemické strouhy – dnešní Haldy, byla započata roku 1495 a byla ryta zkusmo v délce 7 km. Řečiště se dostatečně naváželo a břeh někdy protržený se znovu tužil a po vyrovnání toku opět a opět zvyšoval. Po častých opravách tekla voda k Pardubicům již roku 1501. Z Haldy se část proudu oddělovala na panské Haltýře a zbytek tekl podél stavu v starém loži Říčky, která od těch dob až podnes slouží za jalový dpad.

Halda hned za Mýtským mostem přetínala nové řečiště řeky městké – Chrudimky a vedla, jako řeka skrze město tekoucí, k náhonu na zámecký příkop. Před ním stál na městské řece panský mlýn, valcha a mlýn Podvalchovní.

Tehdy také byly provedeny úpravy Pardubské – Chrudimky, od kořenu říček přímo k Labi. Lože nového kanálu bylo vykopáno v Olšinkách a byla jím vyrovnána hladina i Městské strouhy (Haldy). Konec řeky byl využit k ochraně cesty „Na Dláždění“, jež v podobě valu byla nasypána mezi proudem a zámeckým příkopem.

Vybudováním náhonu Halda byly zaplaveny okolní pozemky, což způsobilo nemálo potíží jejich tvůrcům. Měli však dostatek možností dát pozemky náhradní a využít zatopených ploch k budování dálších rybníků. Kromě rybníku „Nového – Bukovinského“, byl roku 1496 vyhlouben i rybník „Spojil“ a Studánka, které však v XVIII. století zanikly spolu s rybníkem Novým-Bukovinským. Místní názvy dnešních obcí v těch místech jsou původní názvy tehdejších rybníků.

Rybářství na řece Labi upravil pan Vilém z Pernštejna rozdělením řeky na úseky a určením pachtu za každý úsek. Z té doby se připomínají jména rybářů: Kuba Hudců, syn ze Lhotky, Jan Rybář z Bukovna, převozník z Kunětic, Pavlata, Kubeček, Háček, Tůma, Beneš, Hladký, Petr, Mareš, Jiřík, Kučera, Polák z Nemošic a jiní. Nejvýznamnějším řemeslným rybářem však býval držitel pardubické rybárny, která stávala na Ležánkách pod č. 54.

Prvním známým jejím obyvatelem byl Tůma – rybář. Jeho nástupci se postupně stali Rafák, a Kožišník rybář. Rybolovem se v roce 1651 zaměstnávali Salomena Horská, Jiří Šapius, Jan Karamzin, Forstek, Manstein, Alžběta Roudnická, rodina Čapků, Vojtěch Chocenský, Jan Bendák, Kašpar Hula, Bartoloměj Beneš, Václav Barták, jeho syn Ludvík, Souček a od roku 1852 i František Kout. Právo rybolovu na Labi od řeky Leopolda Pátka – Chrudimky – až k řece Haldě od roku 1833 měl Josef Kotík a po něm ho za panský úrok 70 zlatých získal Jakub Bažant.

Mnohá z těchto jmen přetrvala věky a najdeme je i mezi nynějšími rybáři – našimi členy. Kromě řemeslných rybářů mohli na městské řece lovit i obyvatelé obce. Pan z Pernštejna vydal proto pravidla již 8. září 1509. Určil v nich, že v řece obecní (Chrudimce) může lovit každý z obce v jednom týdnu dvakrát, ve středu a v pátek toliko dopoledne a jindy nic. Dodržování tohoto ustanovení bylo kontrolováno a ten, kdo byl přistižen a jiný lapal, zaplatil by pokutu deset grošů bílých bezmilosti. Ryby se prodávaly v postný den u kašny na rynku.

Kdo byl přistižen, že prodává ryby jinde, zaplatil pokutu a ryby byly jemu pobrány a dány do špitálu. Panství si ovšem vyhradilo i právo rybolovu pro sebe. Mezi objekty panské a obecní patřila i panská rybárna a panské sádky. V době pernštejnské a později měly velký význam. Naše dnešní budovana Vrtálně 78 stojí na místě původní panské rybárny. Tehdejší stavení sádeckého ovšem bylo dřevěné, hlínou pěchované a od svého postavení v roce 1500 později značně sešlé. Správce rybního panství pardubického bydlil na stejném místě, ale v nové dřevěné budově.

Podle popisu z roku 1795 patřila sádeckému jedna světnice a dvě komory s kuchyní. K tomu byla chaloupka pro vážení ryb, šindelem krytá, se světničkou a síní s váhou. Obě chalupy koupila roku 1920 obec Pardubická a jsou mezi vámi četní pamětníci jejich sbourání v létech 1951 – 1953, kdy jsme dostali do používání celý nynější objekt na Sádkách. Panská sádka – haltýře – byly již v roce 1509 rozprostřeny na pastvišti podle Haldy na ploše 16 měr a 8 měřic. Haltýřů bylo od roku 1680 celkem 17. V roce 1719 již jich bylo 24 a kolem roku 1800 pak 26.

Potom však docházelo k úpadku rybničního hospodářství a sádky panské i městské postupně chátraly. Málokomu je dnes známé, že místní název Na Vrtálně pochází od tehdejšího pojmenování místa, na kterém dříve stávala panská prádelna – Prádlo, kde se bělilo prádlo – Bělidlo, a na kterém po zrušený pracovali tesaři, zejména pro vrtání trub vodních – Vrtálna. Vodní truby, vrtané do borového dřeva byly použity i pro napouštění a vypouštění rybníčků k sádkování ryb a nalezli jsme je i při rekonstrukci rybníčků na sádkách.

Výstavbou náhonu Halda a vybudovaním systému příkopů v místech nynější čtvrtě za vodou – od Chrudimky východně přibylo k přirozeným vodám dostatek nových vodních ploch. Pernštejnskou stoku pronajal pan Vilém z Pernštejna klášteru a městské příkopy najímali konšelé. Z Chrudimky se ustálil nájem za hejtmana Lysendra roku 1680 na 2 zlaté 20 krejcarů. Tehdy se tu lovili kapři a štiky i dvacetiliberní (10 kg) a v Labi se lovili lososi a vydry. Ale už tehdy se projevovaly později katastrofální následky rozvoje průmyslových staveb. Hejtman Lysender si stěžoval, že Drážďany a jinde velmi lososům brání, a že se jich z té příčiny chytá stále méně.

Pro jistější úlovek nechal na jezu v Opatovicích vybudovat zvláštní slup. Libra (1/2 kg) ulovelého lososa se cenila na 12 krejcarů. Jan Lysender z Ehrenfeldu byl místním rybárům osvědčeným vzorem ve vší správě rybní. Za jeho vlády r. 1681 se z celkového počtu 225 rybníků pernštejnských obhospodařovalo plných 212.

Řemeslní rybáři dlouho pracovali ke své obživě jednotlivě. Až v roce 1701 se hodlali sdružit v rybářský cech. Vypracovali řád cechu, avšak městští konšelé se zřízením cechu nesouhlasili a dne 12. listopadu 1708 se odvolali k České komoře. Ta si zřejmě nijak s vydáním souhlasu ke zřízení rybářského cechu v Pardubicích nepospíšila, protože teprve 20. srpna 1718 zaslal úřad komorní na zámek Pardubský žádost o zřízení cechu k vyjádření administrátorovi a císařskému hejtmanovi. Jednání o zřízení rybářského cechu se potom protáhlo o dalšího půldruhého roku a konečně 12. prosince 1719 byl řád cechu uznán a tím byl cech ustanoven.

Tak byl dán vlastně první základ k jakési organizaci řemeslných rybářů, neboť v artikulích cechu bylo vyhrazeno právo rybolovu jen rybářům organizovaným v cechu. Kdybychom chtěli a mohli přistoupit k hodnocení této historické události, pak bychom mohli považovat za rok vzniku první organizace rybářů v Pardubicích rok 1719.

Originální výsad cechu spravoval cech a ověřený opis byl na radnici. Cech rybářský se však dlouho neudržel. Dne 6. dubna 1786 nastal úplný rozvrat. Cechmistr Jakub Hula byl magistrátem vyzván, aby cechu rybářského peněžitý rest (zůstatek) složil ku právu. Hula na to odpověděl, že o penězích neví, ale pokladnici má. A tak toho dne vlastně skončil život cechu, protože městská rada vzala pokladnici na právo, pořádnosti nahlédla a zavřela. Z toho důvodu také nemůžeme a nechceme se hlásit jako následovníci tohoto rybářského cechu, protože, kdo ví, jak to s tím zůstatkem peněz v pokladně vlastně tenkrát bylo.

Řemeslní rybáři a pachtýři vod těžili z nich co se dalo. Drancování vod a znečištování odpadky z rozvíjejícího se průmyslu a městské odpadky postupně způsobily úbytek rybnatosti Labe i Chrudimky. Rybniční hospodářství už předtím bylo podstatně omezeno ve prospěch prosperující výroby zemědělských produktů. Rybníky byly vysušeny a jejich počet zredukován na dnešní stav.

A tehdy naši předchůdci, sportovní rybáři a milovníci přírody, zamyšlení se nad osudem živoucích tvorů ve vodách. V Labi tehdy již ubývali lososi, ubývalo úhořů, pytláci drancovali vody a zvláště ušlechtilé ryby se pomalu stávaly zvláštností. Několika nadšencům nedalo mnoho práce soustředit kolem sebe stejně smýšlející občany a ustavit spolek, jehož smyslem činnosti byla ochrana přírody, zejména života ve vodách. Svolali ustavující schůzi nově se rodícího spolku, která se konala 4. května 1899. Na té byli první funkcionáři zvoleni:

předsedou: Matěj Hlinecký (poštovní oficiál), místopředsedou: Josef Janeček (stavitel), jednatelem: Emanuel Vacek ml. (poštovní asistent), hospodářem a pokladníkem: Josef Hofman.

Nový spolek měl při svém vzniku 54 členů. Můžeme tedy právoplatně pokládat rok 1899 za vznik naší předcházející organizace. První funkcionáři a členové spolku zahájili svou činnost předložením návrhu stanov tehdejšímu c. k. místodržitelství v Praze. Teprve za rok došlo k jejich schválení.

Spolek se scházel ke svým jednáním v různých hostincích – u Heřmanů, Janečků, Paulů a jinde. Mnoho majetku neměl. V prvním roce obnášel 65 korun a 75 krejcarů. Prostředky k nákupu se hradily z členských příspěvků a z výnosů rybích hodů, které byly pořádány několikrát do roka. Spolek, ačkoliv bylo jeho účelem zvelebovat chov ryb ve vodách najmutých, nezanechal žádné zmínky o tom, které vody měl tehdy v nájmu. Je však taková okolnost pravděpodobná, protože za dopadení pytláka vyplácel městským strážníkům 3 K. Je zajímavé, že ve stanovách uvedený lovební řád ještě uvádí druhy ryb a jejich zákonné délky pro ulovení, které se později z našich vod nenávratně ztratily.

Například losos měl délku 50 cm, jeseter bez délky, sumec 50 cm. U ostatních, dosud zde žijících ryb, jsou zákonné délky takovéto: úhoř 35 cm, mník 25, okoun 20, bolen 20, jelec či proudník 25, jesen 20, candát 35, parma 25, kleně či tloušť 20, pražma (asi plotice a bílé ryby vůbec) 25, kapr 30, karásek 15, lín 20, štika 35 a rak říční 10 cm. Většina ryb byla hájena od dubna do 15. července, štika jen únor a březen, losos od 15. září do konce roku. Zápisné u nových členů činilo 1 K. Roční příspěvky stanovilo pro každý rok valné shromáždění.

V roce 1903 byla pořádána Vychodočeská výstava. Této příležitosti využil Rybářský spolek pro uspořádání sjezdu tehdejších rybářských spolků a klubů. Sjezd se konal 31. srpna 1903 a zúčastnily se ho rybářské kluby z Prahy, Tábora, Plzně, Chrudimi, Loun, Kostelce n. O., České Třebové, Jaroměře, Německého Brodu a Pardubic. Sjezd těchto rybářských spolků přijal, na tehdejší dobu, velmi pokrokovou a kritickou rezoluci, že rybářství nepožívá náležité zákonné ochrany, že jsou vody drancovány nájemci, a proto bylo požádáno c. k. místodržitelství v Praze o zakázání slupů, úpravy rybolovných způsobů a stanovení doby hájení ryb. Současně se žádalo, aby byla činěna rázná opatření proti znečišťování vod odpadky měst a továren a aby byly projekty nových staveb předkládány rybářským odborníkům ke schválení.

Mnohé z těchto požadavků byly pozdějšími zákonnými opatřeními uskutečněny, avšak požadavky na čistotu vod nebyly s dostatečným důrazem vyřešeny dodnes. Spolek, jak se můžeme domnívat, snažil se rozmnožovat své jmění. V roce 1904 přistoupil za člena Zemského sdružení rybářského pro království české a v témže roce zakoupil také první loď pro spolkovou potřebu. Jeho činnost byla odměněna Čestným uznáním c. k. místodržitelstvím v Praze. Roku 1909 také uspořádal první závody v chytání štik na starém Labi. S jakým výsledkem tyto závody skončily, se bohužel nedochovalo. Roku 1910 nastal mezi funkcionáři neklid. Jeho příčinou byl požadavek tehdejšího předsedy, aby členové výboru dbali všech povinností a hájili zájem rybářství. Zřejmě se nesetkal s potřebným porozuměním, protože rozmáhající se noční pytláctví na starém Labi se dotýkalo i členů výboru.

V roce 1911 se v Praze konal Sjezd klubů sportovního rybářství, kterého se zúčastnili i zástupci Pardubického spolku. O čem bylo na sjezdu jednáno, se bohužel také nedochovalo. S příjímáním nových členů bylo s rostoucím zájmem o tento sport zřejmě mnoho potíží. Výbor proto rozhodl, aby se o každém uchazeči před přijetím získaly informace o jeho zachovalosti a sportovní kázní. S vypuknutím první světové války v roce 1914 spolkový život ochabl. O životě spolku za války nejsou žádné záznamy.

text byl převzat z publikace 75let rybářské organizace PARDUBICE