MOHOU RYBÁŘI PŘI LOVU RYB VSTUPOVAT NA SOUKROMÉ POZEMKY ?

Tento problém a jeho řešení nabývá stále většího významu, neboť podle četnosti dotazů, které na toto téma dostáváme se zdá, že konfliktů mezi rybáři a vlastníky pobřežních pozemků bohužel přibývá.

Zásadně je třeba vycházet z toho, že přístup na pobřežní pozemky je pro rybáře zajištěn tzv. zákonným věcným břemenem (dříve také zvaným služebnost) uvedeným v ust. § 11 odst. 8, věta před středníkem zák. č. 99/2004 Sb., (dále jen zákon o rybářství), podle něhož uživatel rybářského revíru, rybářský hospodář a jeho zástupce, držitel povolenky k lovu a rybářská stráž mohou při výkonu rybářského práva vstupovat na pobřežní pozemky, pokud na ně není vstup zakázán z důvodu obecného zájmu. Jde o určitý druh veřejnoprávního omezení vlastníka nemovitosti, které je výrazem převahy veřejného zájmu nad zájmem jednotlivce, aniž by toto zasahování bylo podmíněné souhlasem ze strany dotčeného vlastníka a aniž by existence tohoto legálního věcného břemene byla zřejmá ze zápisu v katastru nemovitostí.

Potíže výkladu

Subjekty tohoto oprávnění jsou uvedené fyzické osoby, tedy rybářský hospodář, jeho zástupce, členové RS a především pak rybář sám, má-li platnou povolenku pro daný revír. Výkladové obtíže přináší svěření tohoto oprávnění „uživateli revíru“, jímž totiž velmi často (právě v případě ČRS i MRS) bývají osoby právnické (MO, územní svazy) a lze se setkat s kuriozitou, že i osoba nikoliv fyzická, ovšem i neprávnická. Nepovažuji za konformní výklad, podle něhož může v takovém případě vstupovat na pozemek každá fyzická osoba, která je členem MO jako uživatele revíru či právnickou osobou pověřenou (viz § 4 odst. 10 zákona o rybářství). Nebylo jistě úmyslem zákonodárce umožnit každému členovi takové MO (čítající třeba několik tisíc členů) chodit po pobřežních soukromých pozemcích, aniž by tam vykonával lov ryb. Naopak účel a smysl zákona jistě splňuje výklad, podle něhož za uživatele revíru, je-li jím právnická osoba, svědčí oprávnění vstupovat na pobřežní pozemek nejen statutárním orgánům této právnické osoby (předseda, jednatel MO), ale i tomu, kdo tam přímo vykonává činnosti směřující k hospodaření a kontrole revíru, např. členům dozorčí komise, hospodáři pověřené organizační složky, účastníkům organizované brigády atd. Pro všechny však platí, že pokud při vstupu na pobřežní pozemek a pobytu na něm způsobí nějakou škodu, jsou povinni ji poškozenému vlastníkovi nahradit.

Jde o právo „vstupovat“ na pobřežní pozemky

Zde je třeba se bránit příliš rozšiřujícímu výkladu; vstupovat neznamená vjíždět! Oprávnění z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného (tedy vlastníka pozemku) co nejméně zatěžovalo. V případě pochybností o rozsahu oprávnění je třeba – i bez výslovné úpravy – mít za to, že povinný má být omezován spíše méně než více. Velmi se přimlouvám za to, aby pro případ, že je nezbytně nutné na pobřežní pozemek vjet vozidlem, byla tato možnost předem projednána s vlastníkem pozemku.

Co je „pobřežní pozemek“?

Definici podává ust. § 2 písm.i/ zákona o rybářství. Jde o pozemek tvořící břeh koryta vodního toku nebo pozemek sousedící s tímto korytem nebo břehem, jakož i pozemek tvořící břeh uzavřené vody nebo pozemek s ním sousedící. Tato definice se snaží zachytit všechny v úvahu připadající případy, tedy jak ty, kdy hranice pozemkové parcely přesně kopíruje vodní tok nebo vodní plochu uzavřené vody, tak také ty, kdy pozemek je zatopen jen zčásti (tu větší, tu menší). Rybáře však nezajímá přesná zákonná definice, nýbrž se prakticky ptají, „jak je ten pozemek široký?“ Jak je patrné, tak ze zákonné definice přesná odpověď nevyplývá, takže si zase musíme vypomoci výkladem zákona. Odpověď pak zní: Jde o tak široký pruh pobřežního pozemku (zcela bez ohledu na jeho katastrální hranici), která je nutná (viz „v nezbytném rozsahu“ – § 2 písm.f/ zákona o rybářství) k činnostem spojeným s výkonem rybářského práva, tedy nejen lovem ryb, ale i údržbou revíru, jeho ochraně apod.

Nepleťte si dojmy s pojmy

Je potřebné upozornit, že zmíněné věcné břemeno se týká opravdu jen pobřežních pozemků, nikoliv již pozemků přilehlých. Takže pokud se rybář potřebuje dostat na pobřežní pozemek, může tak učinit třeba po obecní cestě, ale neopravňuje ho to procházet přes soukromé přilehlé pozemky – zde musí mít souhlas vlastníka takového pozemku (třeba i konkludentní, tedy mlčky udělený). Vstup na tyto pobřežní pozemky může být zakázán (ale jistě třeba i jen omezen) pouze z důvodů obecného zájmu. Soukromý zájem, by´t by ho měla osoba patřící mezi „ty nejlepší z nás“ (míněno samozřejmě volené vysoké funkcionáře, úspěšné a především hodně bohaté podnikatele atd.), není zájmem obecným. Porot také zákaz odůvodněný obecným zájmem může vyslovit jen k tomu kompetentní orgán, zpravidla obecní úřad, hygienická služba, veterinární služby apod.

Jak se mohou rybáři bránit, jestliže vlastník pobřežního pozemku přístup na pozemek znemožňuje?

Při užití tzv. svépomoci (ve smyslu ust. § 6 občanského zákoníku) bych byl obezřetný, ani ne tak proto, že zde zákon jako podmínku vyžaduje, aby neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozil. Pokud vlastník oplotí pozemek až k vodě, pak právo rybáře na přístup na pobřežní pozemek revíru nepochybně bezprostředně nejen ohrozil, nýbrž jeho výkonu přímo zamezil. Obezřetnost radím proto, že takový svépomocný zásah odstraněním plotu zpravidla přináší bezprostřední značně zlobnou reakci vlastníka. Takže svépomoci by se měli dopouštět jen fyzicky velmi zdatní rybáři! Další možností je požádat o ochranu obecní úřad, tedy požádat starostu jako orgán státní správy, aby „uložil obnovení pokojného stavu“ (viz ust. § 5 občanského zákoníku). Prakticky to vypadá tak, že starosta, aniž by šetřil, jaký je právní stav věci, uloží obnovit stav, který tu dosud byl, tedy aby bylo umožněno rybářům vstupovat na pobřežní pozemek a lovit z něj ryby. A pak znesvářené strany odkáže na soud, aby se u něj vyřešilo, kdo je v právu. Žalobu (viz ust. § 4 občanského zákoníku) může podat rybář (resp. Přesněji osoby uvedené v ust. § 11 odst. 8 zákona o rybářství – viz výše), který se bude domáhat ochrany svého práva vyplývajícího ze zákonného věcného břemene a bude žalovat na „povinnost žalovaného strpět vstup na pozemek…“ Žalobu by zřejmě mohl ovšem podat i vlastník pozemku, který by žaloval na „uložení povinnosti zdržet se vstupu…“

Ovšem nejen rybáři se dovolávají ochrany a pomoci

Vlastníci pobřežních pozemků nezřídka vytýkají rybářům, že se na těchto jejich pozemcích chovají nevhodně (hodně eufemisticky řečeno). Říkají např.: „Jak se máme domáhat náhrady škody, když nejde o přímo hmatatelnou škodu, ale např. o zanechaný značný nepořádek na břehu, zdevastované porosty atd. Jaké možnosti ochrany tedy máme?“ Občanské právo poskytuje ochranu vlastníkovi pozemku, tím, co také zcela nadbytečně opakuje zákon o rybářství, že mu dává právo domáhat se náhrady škody, kterou při výkonu oprávnění vyplývajícího z věcného břemene někdo způsobí (viz § 415, § 420 občanského zákoníku). S ohledem na charakter této služebnosti, která je ryze osobní povahy a její vznik i zánik souvisí pouze s konkrétní oprávněnou osobou (viz výše), zaniká oprávnění vyplývající ze služebnosti, tedy oprávnění přístupu na pobřežní pozemky, se zánikem této oprávněné osoby (úmrtí) nebo její speciální vlastnosti (nemá povolenku, není už hospodářem nebo členem rybářské stráže), nebo také se zánikem revíru (§ 151p odst. 2 občanského zákoníku). Možnost zrušení věcného břemene rozhodnutím soudu podle § 151p odst. 3 občanského zákoníku není snad ani hypotetická. Zákon o rybářství srozumitelnou odpověď na výše položenou otázku nedává. Nepochybuji však, že v rámci vrchnostenských oprávnění, která si některé správní úřady samy ze zákona dovozují, by mohly přistoupit v krajním případě k tomu, že s odkazem na ust. § 10 odst. 1 písm. a/ zákona o rybářství odejmou povolení k výkonu rybářského práva, pokud uživatel rybářského revíru závažným způsobem porušuje své povinnosti (a to i tím, že umožňuje rybolov těm, kdo tyto povinnosti porušují tím, že nehodným rybářům poskytne povolenky na takový revír). Další možností by zřejmě bylo (a také se to v rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru občas objevuje), že rybářský orgán postupem podle § 4 odst. 6 zákona o rybářství změní původní rozhodnutí o vyhlášení revíru a upraví „umístění rybářského revíru“ (viz § 4 odst. 5 zákona o rybářství) tak, že zahrnuje „pouze pravý břeh“, resp. že rybolov je povolen jen z pravého břehu. Upozorňuji, že tyto možnosti výslovně ze zákona nevyplývají, ale jejich aplikaci nevylučuji a dokázal bych ji zdůvodnit. Vedou mě k tomu dva důvody. Prvním z nich je již zmíněná potřeba ochrany vlastníků pobřežních pozemků, je-li k tomu závažný důvod. A tu závažnost bych akcentoval; nemlže jít jen o subjektivní přání vlastníka pozemku, pak by totiž zákonná úprava věcného břemene nebyla k ničemu. Druhým důvodem je pak skutečná potřeba vyvolaná i jinými okolnostmi, např. když vlastník uzavřené vody (správněji vlastník zatopených pozemků) je ochoten „nechat zřídit“ rybářský revír, ale s tím, že se bude lovit jen z určitých míst, zatímco na dalším místě bude zřízeno koupaliště. Zde nepochybně musí potřebám praxe ustoupit doslovný a pruderní výklad zákona. Ale to správní orgány jistě dobře vědí.

Zdroj : časopis Rybářství Autor : JUDr. Alexander Šíma